na Blog.cz

Raději ani neuvažuji nad tím, jestli na tenhle blog vůbec ještě někdo chodí. Vím, že jsem tady dlouho nebyla. Ne že by nebyl čas, to vůbec, času mám tak moc, že nevím co s ním a smysluplně strávených dnů je tak málo, ale prostě a jednoduše asi nebylo co psát. Nebyla inspirace.

Ne že by se to teď nějak změnilo.

Nejspíš se mi jen zastesklo po přihlašovaní do administrace a navíc jsem chtěla zčekovat novinky v předělaným editoru. Taky bych mohla zkusit hromadný nahrávání obrázků, po tom mé srdce toužilo snad věčnost, tak doufám, že dobře funguje.

Co se týče mé tvůrčí krize s mým "tvořením" to nevypadá dobře. Nepsala jsem snad už roky, prostě není nápad. Psát romantický slátaniny mě už přešlo, stejně je to k ničemu a asi jsem tak nějak zjistila, že spisovatelka ze mě rozhodně nebude, neboť tímhle talentem rozhodně neoplývám. Ne že bych snad oplývala nějakým jiným.

A focení? Poslední fotky jsem sem už nahrála, jsou to ty z borovinské výstavy v předešlém článku. Nutno podotknout, že výstava se konala v květnu a od tý doby jsem nic nefotila.

Prázdniny stojí za hovno, můj obyčejný den vypadá asi takto: Ráno (ve 12:00) vstanu, najím se a zapnu počítač. Ten většinou vypnu až v noci (v jednu nebo ve dvě) a jdu spát. Dovolená se nekoná, kamarádi záhadně zmizeli, venku je hnusně. Nic lepšího na práci nemám. Fakt zábavička.

Občas třeba zajdu do knihovny, nebo ke kámošce, ale takovýhle nudění celý dny u pc probíhá často.

Můj osobní život se stále ještě nezačal vyvíjet a nemyslím si, že někdy začne.

Mám to ale zajímavý život.

Druhá část fotek z výstavy ;)

Další fotky v celém článku.

Na konci školního roku jsem brigádničila na výstavě v Třebíči-Borovině. No nebyla bych to já, kdybych tam něco nevyfotila.

Další fotky v celém článku.

Foceno u ségry na zahradě. Další fotky v celém článku :)

Už dlouho mám v plánu napsat vám o mém nejoblíbenějším filmu. Je to Agent bez minulosti, v hlavní roli s Mattem Damonem (můj nejoblíbenější herec), kterého jste mohli vidět třeba v Dannyho parťácích nebo v novém filmu Správci osudu, který dávají momentálně v kinech.

Na Agenta bez minulosti potom ještě navazují dva další filmy, souhrně se jim říká The Bourne trilogy. O těch Vám možná napíšu jindy, ovšem zastávám názor, že na první díl prostě nemají.

Poprvé jsem ho viděla v televizi a naprosto mě odzbrojil, teď ho mám na dývku a koukám na něj pravidělně, když si chci zlepšit náladu a zajistit si dávku emocí.

Emoce, amnézie

Hledání

Žánr: Akční, Thriller, Drama a já bych dodala, že i přívlastek psychologický se mi k němu hodí

USA, Německo, Česko

Režie: Doug Liman

Hrají: Matt Damon, Franka Potente (a spousta dalších)

Nástin děje: Jednoho dne vyloví rybářská loď z moře muže, spíš mrtvého než živého, s dvěma kulkami v zádech a s čipem v boku. S čipem, který obsahuje číslo účtu ve švýcarské bance. Po té, co se muž probudí, zjišťuje, že nemá tušení kým je a co se vlastně stalo. Zjišťuje, že mluví snad deseti jazyky, ovládá bojové umění a má schopnost povšimnout si mnoha detailů, o kterých nemají běžní smrtelníci ani ponětí. Vydává se tedy hledat vlastní osud a odjíždí vyzvednout obsah trezoru ve švýcarské bance. Jeho osud ho ale dohání dřív, než by to čekal a on je donucet prchat před policií a tajnými agenty, kteří nemají v plánu nechat ho napokoji. Setkává se s Marií, s dívkou, která je v těžké životní situaci a slibuje jí balík peněz, pokud ho zaveze do Paříže...

Film prostě vypráví o hledání vlastní identity, kdy se Jason Bourne (nebo mu taky můžeme říkat dalším nespočtem jmen na které drží cestovní doklady) snaží překonat amnézii a vzpomenout si, kým vlastně je.

Tenhle fiml miluju, protože mimo toho, že herecký výkony jsou vynikající, je film nabitý emocemi, vzrůstajícím napětím,... Vlastně ani nedokážu přesně popsat, jak moc pro mě tenhle film znamená. Takže se na něj podívejte sami. Někdo možná pochopí, ale většina z vás ho prostě pojme za velmi kvalitní akčňák. Já v něm vidím mnohem víc.

Finální hodnocení: 100%/*****

Profil filmu na CSFD

Big Ben

(whole article)

Zkoušela jsem různý zaostřování, ale je to bída... Ale co bych taky chtěla s mým foťákem... ne bída je to i tak... :D

(Celý článek).

Už nechci celej zbytek života prožít tak, jako teď. Čuměním do zdi, nebo při nejlepším do počítače nebo na televizi. Zavřená mezi čtyřma stěnama, vycházející jen do školy nebo když je dobrej den na hoďku ven s kamarádkou. Nic nedělající. Válejcí se na prdeli, bez zálib, bez přátel, bez uspokojení.

Jenže já vím... nemůžu obviňovat okolí... za všechno si můžu sama... jen já sama.

Ale přesto. Je to něco jako součást mý povahy, mýho charakteru, je to ve mně a myslím, že se toho nedokážu zbavit. Proč se utěšovat myšlenkou na lepší zítřky, když nepříjdou? Já se nezměním. Na co čekám? Na prince na bílým koni? Bože... Jsem tak naivní. A kdo by mě chtěl? Nedivím se nikomu, že se mnou nechce mít nic společnýho.

Jsem odsouzena celej svůj život prožít takhle? Prožiju ho tak, kvůli svý vlastní blbosti? A má to vůbec cenu? Kdo by tohle chtěl?

Nedokážu se změnit. Možná, že někdo, komu by na mně fakt záleželo by to dokázal. Ale co si to nalhávám?

A navíc... Jak bych vůbec mohla někoho takovýho poznat? Děsím se jen cesty ze školy, jen toho, že cestou potkám nějaký kluky... Jdu s hlavou sklopenou, jako nějaká... blbka.

Jsem vůbec heterosexuální? Poslední dobou si to přestávám myslet. Myšlenka na sex s holkou mi není odporná.

Jen si prostě myslím, že bych se nedovedla zamilovat do osoby stejnýho pohlaví. Chybí tomu... já nevím... Možná ta mužnost. Protože po partnerovi chcete i tu ochranu, podporu, víte, že tady je a že je silnej. Jako.. mužně silnej. Bože, co to plácám?

Vždycky budu sama... taková jsem já.

Možná jsem asexuál.

A mám tolik chyb a tak hnusnejch. Život se mnou by byl peklo.

Asi se nikdy nedočkám ani blbýho prvního polibku. Ledaže se stanu lesbou.

Nevím, co si o tom myslet. Však zkritizujte sami :)

Dodnes z té hrůzy nemůžu spát. Často se budím ze snů plných křiku a paniky polita studeným potem. Pronásledují mě noc co noc a nezdají se být o nic méně hrůzyplnější než na začátku.

Pořád ten stále se opakující scénář. Po děsivé noční pouti plné štiplavého pachu krve a pneumatik se své výkřiky pokouším zneškodnit přitisknutím polštáře na svůj obličej. Budit rodiče bezmocným křikem plným děsu není zrovna můj úmysl.

Vzpomínky na onu událost se mi stále vrací. Ani alkohol, ani marihuana, ani kvanta tišících prášků nezabírají.

Už rok jsem nejela v autě. Rodiče o mě mají strach, chodím za cvokařem, kde mě v tom hnusným červeným semišovým křesle podrobuje desítkám testů.

(Celý článek).

Skvost evropskýho stavitelství zapsaný na seznam UNESCO, který se nachází v mém rodném městě. Pojďme se podívat, co o něm říká tetička wiki.

"Bazilika svatého Prokopa je románsko-gotický křesťanský kostel v Třebíči. Byl vybudován na místě původní mariánské kaple při benediktinském klášteře přibližně v letech 1240 až 1280. Jako součást objektu "kláštera s kostelem sv. Prokopa" se stal roku 2002 národní kulturní památkou a o rok později se společně s židovskou čtvrtí dostal na Seznam světového dědictví UNESCO."

Nedávno jsem se tam byla projít s kámoškou a něco nafotila :)

(Celý článek).